středa 27. června 2012

Inženýr odešel do samoobsluhy. Procházel s košíkem mezi regály a nehtem odškrtával jednotlivé položky, které si zapsal na lístek a potom se zastavil před regálem s alkoholem a mimo plán přiložil do koše tři láhve sektu značky Château Bzenec. Zaplatil u pokladny a vracel se domů a jeho radost sublimovala v tom horkém odpoledni a na její místo se tlačil jiný stav, jiný pocit, který Inženýr nechtěl nebo už nepotřeboval definovat. Když vešel do dveří, zavolal: – Hej, ženo moje, tady je taška plná surovin! – A co? ozvala se odněkud z hlubin bytu Pavla. Inženýr neodpověděl. Když se potkali v kuchyni, řekla mu Pavla: – Cos mi to chtěl říct, když ses vrátil? – Ale nic. Vlastně už ani nevím, co to bylo, řekl Inženýr a Pavla se rozesmála. Inženýr vyložil nákup a postavil na kuchyňský stůl tři láhve sektu. – Chtěl bych večer pozvat pár kamarádů, vlastně Doktora s Barborou a Barona na takovou menší oslavu. – A máš důvod? zeptala se Pavla a usmívala se a Inženýr se usmíval taky a potom řekl: – Nějaký důvod se vždycky najde, a odešel k telefonu, aby zavolal Doktorovi a Baronovi. Doktor řekl, že se pokusí zajisti hlídání dětí a že za půl hodiny zavolá. Baron řekl, že by rád přišel, ale že momentálně není sám. – Tak ji vem s sebou, řekl Inženýr a Baron se zeptal, co budou večer pít. – Bude to čistě šampaňský večer, řekl Inženýr a Baron kontatoval, že rozumí.

Večírek probíhal ve sváteční atmosféře. Nikdo se neopil, nikdo se nechtěl s nikým o nic přít, všichni se vzájemně tolerovali. Inženýrovi se zdálo, že jsou až nepřirozeně vážní, a když to řekl nahlas, ujistili ho všichni, že se výborně baví. Když se před půlnocí chtěl Doktor s Barborou rozloučit, řekl jim Inženýr: – Počkejte do půlnoci. Něco vám ukážu. Deset minut před půlnocí celá společnost vyšla před dům a čekala. – Ty si z nás děláš srandu, podezříval Inženýra Baron. – Vydržte do půlnoci, usmíval se Inženýr a vyhlížel na konec ulice. – Já už mám půlnoc, řekl Baron. – Ještě není půlnoc, ještě minutu, sliboval Inženýr a všichni stáli na chodníku a připadalo jim, jako by čekali na silvestra, až se zmněí letopočet, jako by čekali s prstem na zátce sektu, až začne odbíjet půlnoc. a potom se objevil. Běžel středem silnice a nikdo z nich ho neviděl vybíhat ze zatáčky. Všichni si ho všimli, až když byl na rovném úseku cesty k nim. Běžel uvolněně, elegantně, dlouhými kroky jako L. Viren, jako P. Snell, jako J Ryun, jako S. Ovett, jako K. Keino a všichni byli tak překvapení, že si nestačili všimnout obličeje, viděli jenom dokonalý styl a černý dres a tmavé tepláky toho Půlnočního běžce. Jediný Inženýr byl schopen zareagovat. – Hej! zavolal a běžec k němu obrátil tvář a zvedl levou ruku na pozdrav a pokračoval dál tou ulicí, kde za ploty voněly a odkvétaly akáty a magnólie, kde nabíraly barvu srdíčka třešní a úponky břečťanuse táhly po šedých zdech domů a keře planých růží hořely ve spánku. Běžel dál a měkce tepal podrážkami svých maratonek vyhasínající asfalt silnice a oni se dívali za ním a mlčeli, sledovali jeho postavu, která jim unikala, která se zmenšovala, která mizela, a když běžec doběhl až na samý konec ulice, zdálo se všem, kteří ho sledovali, že se najednou zablesklo, nebo že padá hvězda, nebo že někde tam, na konci ulice, začíná právě uprostřed půlnoci nový den, nové ráno.

... hrdinové nekecaj a jdou do tmy."

ZAPLETAL, Zdeněk: Půlnoční běžci. 1987. s 430 n.

sobota 23. června 2012

než vypnu...

pravítko nevyčaruješ, kouzla nelze narýsovat
čas tiká vzdory tichým vteřinám
horizontální tanec bez vertikály : |

nezbývá než citovat:

Stvořil jsem dnes z kancelářských svorek prsten.
Stvořil jsem jej, k zaujetí mé neklidné duše.
Stvořil jsem jej

... sebe.


Dolores Haze de Chleby, 2:03.

pátek 22. června 2012

Kraďte! Peklo není, je jen ráj

Už se to palčivé téma nedalo odkládat. Svolali jsme do Haiku naše přední zloděje a korupčníky, abychom se jich zeptali, proč kradou. Převažovala odpověď, že pro peníze. To nás překvapilo. Copak u nás nejsou zloději z ideových důvodů?

Jsou, ale netlačí se do popředí. Mnozí lidé kradou z lásky. Chtějí zaplavit milou přepychem. Láska je cit ušlechtilý, proč pro ni nekrást? Vystihuje to úsloví "přinést modré z nebe". Jiní kradou pro své děti, aby jim připravili lepší budoucnost. Sem tam někdo krade pro rodiče. Celý život dřeli, nic z toho neměli, synek jim chce přilepšit.

Kdo nekrade, okrádá rodinu, říkalo se za starých časů, kdy byla zlodějina převládajícím státním náboženstvím. Vláda vzala lidem kdykoliv cokoliv, jak si usmyslela. Říkala tomu zestátnění, znárodnění, vydávala to za pokrok a oháněla se nejlepším ze světa řádů. Ukradla všechno a často jen pro to kradení, protože ukradené zboží,domy, živnosti, pole, lesy, továrny rychle znehodnotila, aby nic nepřipomínalo staré časy, kdy se kradlo postaru. Co ukradených vil nechali zpustnout, co fabrik zplundrovali, co bohatých statků zavalili svým hnojem.

To inspirovalo. Filozofové to vysvětlovali zářnou budoucností, k níž se krádežemi dojde. Básníci to opěvovali jako krásnou holku. Učitelé to ve škole vychvalovali dětem. Říkali jim: ti okradení si to nakradli, jak nás učí Marx s Leninem. Dělnicko-rolnický stát pracujících jim to vezme a rozdá to chudým.

Děti dorostly a také se pustili do kradení. Říkaly, že nekradou, nýbrž přerozdělují. Když může stát jedněm brát, druhým dát, proč ne oni? Nauka o přerozdělování je rozsáhlý obor – vleče se dějinami, inspiruje, vzrušuje. Nejvíce se doporučuje, aby chudí kradli bohatým. Takové krádeže jsou zřídlem pokroku. Když přitom zlodějové zapálí zámek, useknou hlavu králi nebo zplundrují celou zemi, je to jen průvodní jev pokroku, který je nezadržitelný.

Komunistické náboženství je pryč, zloději zůstali. Ale pozor, byli i před komunisty. Ti se je jen osedlali, udělali z nich koně pokroku, jenž cválá do budoucnosti. V naší zemi je trvalé a věčné náboženství nízkosti: zloděje každý polituje, chudáka, že ho chytili. Kdo je bohatý svou prací, to je pravý zloděj. Prací zbohatnout nelze. Zloděj je hrdina, tomu se klaňte. Proto měl náš komunismus takový úspěch. Dodnes se drží i v parlamentu. Proto se svoboda interpretuje jako okrádání. Proto je tolik zlodějů na všech místech. I ředitel věznice krade. Kdyby se věřilo v Boha, psali by lidé do novin: I Bůh krade.

Voltaire říkal: Bůh není, ale je dobré, že v něj můj krejčí věří. Neokrádá mě, bojí se pekla. Čeho se mají bát naši zloději, když vidí, že krást je normální a vyplácí se to? Co udělali ateisté, když zrušili boha? Rozkradli jeho příbytky. Říkají dnes učitelé dětem: Nekraďte jako tátové a mámy, přijde trest? Ne, vychvalují husity, ty zloděje, a říkají: Za komunistů bylo líp. Ale měli by říkat: Bůh prý možná asi snad není, milé děti, peklo však je. Tam se v oleji budou škvařit vaši rodičové, ti zloději a pak i vy. Děti by to poplašilo a vyrostli by v poctivé lidi. Poctiví lidé by si zvolili poctivé politiky.

Sem tam by ojedinělý pošetilec kradl, narazil by na všeobecné pohrdání, byť by řekl: Já nic, já jen odklonil pár milionů! Peklo však není, je jen ráj.

STEIGERWALD Karel.
In: Mladá fronta Dnes. 15. 6. 2012, s. A10.

pondělí 11. června 2012

"Ivetě."

zachtělo se mi psát dívce...

matně tuším, že to zkousnete a vysublimujete,
konec konců Galerie Kampa:

Rozsypaná blejskátka na temně modrém sametu za svítání nad oranžovou branou západního pobřeží z lesku ztrácí... "Dobré ráno, San Francisco, jak dlouho jsme se neviděli..."

Mlhy se zvednou.

Kumburk; 01.28.

neděle 3. června 2012