a vy? Není kam psát, co tisknout. Nespíme. Točíme se spolu s vteřinami a zle je jen ze zvyku. Hrdina vešel na Velký trojstěn, zavzlykal. Tabák v lampě dohořel, karavana šla spát. "M" se dlouze čte. Většině samohlásek chybějí háčky. Nefilmujem, žijem. Čím déle nespím, nevím. Kontakt s klávesami vychává sdělení. Blábol, nuda. Vedu. Veden jsem. Nevyhrájí. Došly noty. Jelikož konverzace neskončila, nemohla začít.

... a data patří jen na plechovky (Jan Hanč).

Konec civilizace poznáte podle zdivočelé trávy

Naštěstí jich je ještě dost. Mužů, kterým nevadí prach, horko a nepohoda a před virtuálními sociálními sítěmi dávají přednost větru ve vlasech a vůni benzinu.

A ani stroj nemusí pohánět charizmatický harleyovský dvouválec do V, stačí malý čtyřtakt Briggs & Stratton. Zvlášť když je jejich mašina vybavena pojezdem a mulčováním a vytočili si na ni slevu na Kole štěstí Bédi Trávníčka.

Právě jim euroamerická civilizace vděčí za to, že je, čím je. Jestli ji něco na první pohled odlišuje od ležérního nepořádku v pravoslavných zemích či ignorantského nezájmu o okolí domu u Arabů, jsou to pěkně posekané trávníky v každé vesničce.

A ty se neposekají samy. Zvlášť teď je to boj. Horko, deště, roste to jako blázen. Ty statisíce správných chlapů je sekají dobrovolně. A za své. Na rozdíl od profesionálních zemědělců nedostanou dotace na údržbu krajiny z "agroenvironmentálního podprogramu Ošetřování travních porostů". Ale kdyby s tím přestali, všechno by tu zarostlo. Asi tak za den.

A to by byl konec světa, jak ho známe. (...)

ŠPAČEK Bohumil. Notes. In: Víkend. 14. července 2012. s 4.

::zpolaTV:: popáté

Tento díl se odehrává v klubu Matrix na koncertu americké skupiny Red Fang. Záznam jejich vystoupení však neuvidíte, zato můžete shlédnout, jak kytarista Red Fang konzumuje Postřižinské. Dále prosvištíme střeva klubu Matrix stejně jako projímadlo, uvidíte krátké ukázky z vystoupení skupin Hombre Malo a Rest In Haste, samozřejmě včetně neotřelých rozhovorů zejména o Postřižinském, Alžběta představí obydlí pražských včel, zazevlujeme si před dveřmi do zákulisí klubu, dva cápci ve vodě Vás pozvou na blížící se filmový festival a kocour Vás naláká na další koncert agentury ZST BOOKING. Prostě, okurková sezóna skončila!

z dna bezedného srkám... A jak se bavíte vy?

ZA POLABAN NA POLABANU!!!

Inženýr odešel do samoobsluhy. Procházel s košíkem mezi regály a nehtem odškrtával jednotlivé položky, které si zapsal na lístek a potom se zastavil před regálem s alkoholem a mimo plán přiložil do koše tři láhve sektu značky Château Bzenec. Zaplatil u pokladny a vracel se domů a jeho radost sublimovala v tom horkém odpoledni a na její místo se tlačil jiný stav, jiný pocit, který Inženýr nechtěl nebo už nepotřeboval definovat. Když vešel do dveří, zavolal: – Hej, ženo moje, tady je taška plná surovin! – A co? ozvala se odněkud z hlubin bytu Pavla. Inženýr neodpověděl. Když se potkali v kuchyni, řekla mu Pavla: – Cos mi to chtěl říct, když ses vrátil? – Ale nic. Vlastně už ani nevím, co to bylo, řekl Inženýr a Pavla se rozesmála. Inženýr vyložil nákup a postavil na kuchyňský stůl tři láhve sektu. – Chtěl bych večer pozvat pár kamarádů, vlastně Doktora s Barborou a Barona na takovou menší oslavu. – A máš důvod? zeptala se Pavla a usmívala se a Inženýr se usmíval taky a potom řekl: – Nějaký důvod se vždycky najde, a odešel k telefonu, aby zavolal Doktorovi a Baronovi. Doktor řekl, že se pokusí zajisti hlídání dětí a že za půl hodiny zavolá. Baron řekl, že by rád přišel, ale že momentálně není sám. – Tak ji vem s sebou, řekl Inženýr a Baron se zeptal, co budou večer pít. – Bude to čistě šampaňský večer, řekl Inženýr a Baron kontatoval, že rozumí.

Večírek probíhal ve sváteční atmosféře. Nikdo se neopil, nikdo se nechtěl s nikým o nic přít, všichni se vzájemně tolerovali. Inženýrovi se zdálo, že jsou až nepřirozeně vážní, a když to řekl nahlas, ujistili ho všichni, že se výborně baví. Když se před půlnocí chtěl Doktor s Barborou rozloučit, řekl jim Inženýr: – Počkejte do půlnoci. Něco vám ukážu. Deset minut před půlnocí celá společnost vyšla před dům a čekala. – Ty si z nás děláš srandu, podezříval Inženýra Baron. – Vydržte do půlnoci, usmíval se Inženýr a vyhlížel na konec ulice. – Já už mám půlnoc, řekl Baron. – Ještě není půlnoc, ještě minutu, sliboval Inženýr a všichni stáli na chodníku a připadalo jim, jako by čekali na silvestra, až se zmněí letopočet, jako by čekali s prstem na zátce sektu, až začne odbíjet půlnoc. a potom se objevil. Běžel středem silnice a nikdo z nich ho neviděl vybíhat ze zatáčky. Všichni si ho všimli, až když byl na rovném úseku cesty k nim. Běžel uvolněně, elegantně, dlouhými kroky jako L. Viren, jako P. Snell, jako J Ryun, jako S. Ovett, jako K. Keino a všichni byli tak překvapení, že si nestačili všimnout obličeje, viděli jenom dokonalý styl a černý dres a tmavé tepláky toho Půlnočního běžce. Jediný Inženýr byl schopen zareagovat. – Hej! zavolal a běžec k němu obrátil tvář a zvedl levou ruku na pozdrav a pokračoval dál tou ulicí, kde za ploty voněly a odkvétaly akáty a magnólie, kde nabíraly barvu srdíčka třešní a úponky břečťanuse táhly po šedých zdech domů a keře planých růží hořely ve spánku. Běžel dál a měkce tepal podrážkami svých maratonek vyhasínající asfalt silnice a oni se dívali za ním a mlčeli, sledovali jeho postavu, která jim unikala, která se zmenšovala, která mizela, a když běžec doběhl až na samý konec ulice, zdálo se všem, kteří ho sledovali, že se najednou zablesklo, nebo že padá hvězda, nebo že někde tam, na konci ulice, začíná právě uprostřed půlnoci nový den, nové ráno.

... hrdinové nekecaj a jdou do tmy."

ZAPLETAL, Zdeněk: Půlnoční běžci. 1987. s 430 n.

než vypnu...

pravítko nevyčaruješ, kouzla nelze narýsovat
čas tiká vzdory tichým vteřinám
horizontální tanec bez vertikály : |

nezbývá než citovat:

Stvořil jsem dnes z kancelářských svorek prsten.
Stvořil jsem jej, k zaujetí mé neklidné duše.
Stvořil jsem jej

... sebe.

Dolores Haze de Chleby, 2:03.

Kraďte! Peklo není, je jen ráj

Už se to palčivé téma nedalo odkládat. Svolali jsme do Haiku naše přední zloděje a korupčníky, abychom se jich zeptali, proč kradou. Převažovala odpověď, že pro peníze. To nás překvapilo. Copak u nás nejsou zloději z ideových důvodů?

Jsou, ale netlačí se do popředí. Mnozí lidé kradou z lásky. Chtějí zaplavit milou přepychem. Láska je cit ušlechtilý, proč pro ni nekrást? Vystihuje to úsloví "přinést modré z nebe". Jiní kradou pro své děti, aby jim připravili lepší budoucnost. Sem tam někdo krade pro rodiče. Celý život dřeli, nic z toho neměli, synek jim chce přilepšit.

Kdo nekrade, okrádá rodinu, říkalo se za starých časů, kdy byla zlodějina převládajícím státním náboženstvím. Vláda vzala lidem kdykoliv cokoliv, jak si usmyslela. Říkala tomu zestátnění, znárodnění, vydávala to za pokrok a oháněla se nejlepším ze světa řádů. Ukradla všechno a často jen pro to kradení, protože ukradené zboží,domy, živnosti, pole, lesy, továrny rychle znehodnotila, aby nic nepřipomínalo staré časy, kdy se kradlo postaru. Co ukradených vil nechali zpustnout, co fabrik zplundrovali, co bohatých statků zavalili svým hnojem.

To inspirovalo. Filozofové to vysvětlovali zářnou budoucností, k níž se krádežemi dojde. Básníci to opěvovali jako krásnou holku. Učitelé to ve škole vychvalovali dětem. Říkali jim: ti okradení si to nakradli, jak nás učí Marx s Leninem. Dělnicko-rolnický stát pracujících jim to vezme a rozdá to chudým.

Děti dorostly a také se pustili do kradení. Říkaly, že nekradou, nýbrž přerozdělují. Když může stát jedněm brát, druhým dát, proč ne oni? Nauka o přerozdělování je rozsáhlý obor – vleče se dějinami, inspiruje, vzrušuje. Nejvíce se doporučuje, aby chudí kradli bohatým. Takové krádeže jsou zřídlem pokroku. Když přitom zlodějové zapálí zámek, useknou hlavu králi nebo zplundrují celou zemi, je to jen průvodní jev pokroku, který je nezadržitelný.

Komunistické náboženství je pryč, zloději zůstali. Ale pozor, byli i před komunisty. Ti se je jen osedlali, udělali z nich koně pokroku, jenž cválá do budoucnosti. V naší zemi je trvalé a věčné náboženství nízkosti: zloděje každý polituje, chudáka, že ho chytili. Kdo je bohatý svou prací, to je pravý zloděj. Prací zbohatnout nelze. Zloděj je hrdina, tomu se klaňte. Proto měl náš komunismus takový úspěch. Dodnes se drží i v parlamentu. Proto se svoboda interpretuje jako okrádání. Proto je tolik zlodějů na všech místech. I ředitel věznice krade. Kdyby se věřilo v Boha, psali by lidé do novin: I Bůh krade.

Voltaire říkal: Bůh není, ale je dobré, že v něj můj krejčí věří. Neokrádá mě, bojí se pekla. Čeho se mají bát naši zloději, když vidí, že krást je normální a vyplácí se to? Co udělali ateisté, když zrušili boha? Rozkradli jeho příbytky. Říkají dnes učitelé dětem: Nekraďte jako tátové a mámy, přijde trest? Ne, vychvalují husity, ty zloděje, a říkají: Za komunistů bylo líp. Ale měli by říkat: Bůh prý možná asi snad není, milé děti, peklo však je. Tam se v oleji budou škvařit vaši rodičové, ti zloději a pak i vy. Děti by to poplašilo a vyrostli by v poctivé lidi. Poctiví lidé by si zvolili poctivé politiky.

Sem tam by ojedinělý pošetilec kradl, narazil by na všeobecné pohrdání, byť by řekl: Já nic, já jen odklonil pár milionů! Peklo však není, je jen ráj.

STEIGERWALD Karel.
In: Mladá fronta Dnes. 15. 6. 2012, s. A10.

včera mi umřela mýdlová bublina.

till 0:48

"Ivetě."

zachtělo se mi psát dívce...

matně tuším, že to zkousnete a vysublimujete,

konec konců Galerie Kampa:

Rozsypaná blejskátka na temně modrém sametu za svítání nad oranžovou branou západního pobřeží z lesku ztrácí... "Dobré ráno, San Francisco, jak dlouho jsme se neviděli..."

Mlhy se zvednou.

Kumburk; 01.28.

dodatečně přiznávám... Měníme svět na zábavní park.

potřetí a dost? Radost.

surrealismus! Čaruji.

Sen nevymyslíš, nevysedíš ani neobjednáš. Ten se prostě musí zdát. Ale také se mu nelze bránit. Jak se zpívá v jedné krásné písničce "you can fight the sleep, but not the dream" tedy "můžeš se bránit spánku, ale snu ne".

SEDLÁČEK, Tomáš.

http://dialog.ihned.cz/c1-54973150-konec-sveta-a-evropsky-sen

pane Prouza, (...), uvěřitelné věci se dají vymyslet, neuvěřitelné se musejí stát.

::zpolaTV::

kde ještě zpívají ptáci...

Jaký čas nastoluje v básni Máchův vstup? Nepochybně je to čas z jiného kontextu. Nejde ovšem o historický posun do dávné minulosti, do nastolení jiného faktického času, nýbrž básník vstupuje do této chvíle, je posunut právě z historického času do současnosti. Tento nepochybně šokující motiv je součástí Kunderovy poetiky montáže: do moravského městečka Kunštátu (jak nám dovoluje soudit kontext sbírky Hruden) vstupuje Mácha. Má sice svůj "historický" kostým, ale vystřídává zcela současnou scenérii kolotočů novou významovou linií básníka-poutníka, jdoucího z romantického času do dnešních dob. Jako by Mácha doputoval ve svých poutích právě v této chvíli do městečka našich dnů. Tyto časové posuny nejsou v Kunderově tvorbě ničím ojedinělým. Připomeňme si třeba píseň z Labyrintu světa a lusthausu srdce, kde Poutník doprovázený Všezvědem a Mámením vyslechne zpěv podtrhující dnešní životní styl i slovník, např.:

O sobotách, o nedělích
z měst se valíme, vše plesá,
zpěv se rozléhá až na nebesa,
na lodičkách, na jachtách
samý smích a samé slastné ach.

Touto montáží z reálií různých proveniencí vytváří Kundera svébytnou sémantiku vzájemného obohacování dvou časových kontextů. V Labyrintu světa a lusthausu srdce není rozrušen středověký časový rámec celé hry, ale nový časovým kontextem dostává další významové dimenze. V básni Zrovna přijíždějí ale už odjíždějí není rozrušen rámec současnosti, nýbrž vstupem romantického kontextu se dostává dnešní časové dimenzi nečekaných významových konfrontací. Ostatně už specifická výstavba básně pomocí takřka přeludného zrychlení času, kdy příjezd kolotočů byl prolnut s jejich odjezdem, připravila sémantické pole pro další kouzlení s časovou perspektivou.

KOŽMÍN, Zdeněk: Umění básně;

KUNDERA, Ludvík: Labyrint světa a lusthaus srdce.

::zpolaTV::

a já jsem spoluautor: