Inženýr odešel do samoobsluhy. Procházel s košíkem mezi regály a nehtem odškrtával jednotlivé položky, které si zapsal na lístek a potom se zastavil před regálem s alkoholem a mimo plán přiložil do koše tři láhve sektu značky Château Bzenec. Zaplatil u pokladny a vracel se domů a jeho radost sublimovala v tom horkém odpoledni a na její místo se tlačil jiný stav, jiný pocit, který Inženýr nechtěl nebo už nepotřeboval definovat. Když vešel do dveří, zavolal: – Hej, ženo moje, tady je taška plná surovin! – A co? ozvala se odněkud z hlubin bytu Pavla. Inženýr neodpověděl. Když se potkali v kuchyni, řekla mu Pavla: – Cos mi to chtěl říct, když ses vrátil? – Ale nic. Vlastně už ani nevím, co to bylo, řekl Inženýr a Pavla se rozesmála. Inženýr vyložil nákup a postavil na kuchyňský stůl tři láhve sektu. – Chtěl bych večer pozvat pár kamarádů, vlastně Doktora s Barborou a Barona na takovou menší oslavu. – A máš důvod? zeptala se Pavla a usmívala se a Inženýr se usmíval taky a potom řekl: – Nějaký důvod se vždycky najde, a odešel k telefonu, aby zavolal Doktorovi a Baronovi. Doktor řekl, že se pokusí zajisti hlídání dětí a že za půl hodiny zavolá. Baron řekl, že by rád přišel, ale že momentálně není sám. – Tak ji vem s sebou, řekl Inženýr a Baron se zeptal, co budou večer pít. – Bude to čistě šampaňský večer, řekl Inženýr a Baron kontatoval, že rozumí.
Večírek probíhal ve sváteční atmosféře. Nikdo se neopil, nikdo se nechtěl s nikým o nic přít, všichni se vzájemně tolerovali. Inženýrovi se zdálo, že jsou až nepřirozeně vážní, a když to řekl nahlas, ujistili ho všichni, že se výborně baví. Když se před půlnocí chtěl Doktor s Barborou rozloučit, řekl jim Inženýr: – Počkejte do půlnoci. Něco vám ukážu. Deset minut před půlnocí celá společnost vyšla před dům a čekala. – Ty si z nás děláš srandu, podezříval Inženýra Baron. – Vydržte do půlnoci, usmíval se Inženýr a vyhlížel na konec ulice. – Já už mám půlnoc, řekl Baron. – Ještě není půlnoc, ještě minutu, sliboval Inženýr a všichni stáli na chodníku a připadalo jim, jako by čekali na silvestra, až se zmněí letopočet, jako by čekali s prstem na zátce sektu, až začne odbíjet půlnoc. a potom se objevil. Běžel středem silnice a nikdo z nich ho neviděl vybíhat ze zatáčky. Všichni si ho všimli, až když byl na rovném úseku cesty k nim. Běžel uvolněně, elegantně, dlouhými kroky jako L. Viren, jako P. Snell, jako J Ryun, jako S. Ovett, jako K. Keino a všichni byli tak překvapení, že si nestačili všimnout obličeje, viděli jenom dokonalý styl a černý dres a tmavé tepláky toho Půlnočního běžce. Jediný Inženýr byl schopen zareagovat. – Hej! zavolal a běžec k němu obrátil tvář a zvedl levou ruku na pozdrav a pokračoval dál tou ulicí, kde za ploty voněly a odkvétaly akáty a magnólie, kde nabíraly barvu srdíčka třešní a úponky břečťanuse táhly po šedých zdech domů a keře planých růží hořely ve spánku. Běžel dál a měkce tepal podrážkami svých maratonek vyhasínající asfalt silnice a oni se dívali za ním a mlčeli, sledovali jeho postavu, která jim unikala, která se zmenšovala, která mizela, a když běžec doběhl až na samý konec ulice, zdálo se všem, kteří ho sledovali, že se najednou zablesklo, nebo že padá hvězda, nebo že někde tam, na konci ulice, začíná právě uprostřed půlnoci nový den, nové ráno.
... hrdinové nekecaj a jdou do tmy."
ZAPLETAL, Zdeněk: Půlnoční běžci. 1987. s 430 n.
